Nový Zéland ukázková kapitola

Cestovatel se usadit určitě nehodlá!
Rozhovor vedl Martin Zaoral

Leoš Šimánek: I když má rodinu, netráví s ní doma v Podkrkonoší moc času. Po emigraci do Německa pracoval jako stavební inženýr. Z pohodlí kanceláře vyrazil do kanadské divočiny.

Je to určitě jediný cestovatel, který díky svému charisma a dobře propracované show, během které poutavě komentuje diapozitivy ze svých cest, dokáže vyprodat i ty největší sály v republice. Rok co rok uvádí novou velkoplošnou panoramatickou live-diashow se sedmi projektory, při které se  dají zakoupit i jeho cestopisné knihy, které sám píše a vydává. Ale kdo je vlastně Leoš Šimánek? Snil vždy o tom, že bude cestovatel? Jak se  z něho stal spisovatel? Jak zvládá skloubit život na cestách s rodinným životem po boku manželky Lenky a výchovou syna Jakuba a dcery Veroniky? A nehodlá se už přece jen konečně usadit?

Komunistické Československo, do kterého jste se narodil, nebylo právě ideálním místem pro cestovatele. Jak jste se s tím smiřoval?

Když jsem ve své rodné Chocni vyrůstal, tak jsem o velkém cestování jenom snil. V osmnácti letech jsem odmaturoval na stavební průmyslovce, hned poté jsem se oženil a nastoupil na stavební úřad v Plané u Mariánských lázní. Za hranice jsem v té době vyjel pouze jednou, bylo to  s manželkou na dovolenou do Bulharska. Cestovat jsem začal až po emigraci do Německa.

Proč jste emigroval?

Když nás v roce 1968 obsadili Rusové se svými tanky, malovali jsme jim na ně vápnem nápisy, aby táhli domů, že je zde nechceme. Tehdy nám každý fandil. Ale s počátkem normalizace si mě předvolali a sdělili mi, že jako úředník už pracovat nesmím a že se nadále budu živit v partě kopáčů. Takovou degradaci jsem si nechtěl nechat líbit, a tak jsem pro sebe a svou manželku vyrobil razítko výjezdní doložky, které bylo potřeba pro cestu do zemí západní Evropy. Díky jemu jsme dostali německé vízum a odjeli z republiky.

Cestovat „na plný úvazek” jste však začal ještě později…

V Německu jsme se ženou zabydleli v Pasově. Má průmyslovka mi tam stačila k tomu, abych získal titul stavebního inženýra. Otevřel jsem si vlastní architektonickou kancelář, projektoval rodinné domy a vydělával opravdu hezké peníze. Po čtyřech letech však moje manželka podlehla zhoubné nemoci. Dva roky na to mě v kanceláři navštívil kamarád a ukazoval mi obrázky z cesty po Kanadě. Bylo na nich, jak pádluje po řece Yukon a chytá lososy. Když jsem ty fotky viděl, tak jsem si říkal panebože, vždyť to je přesně to, co jsem jako kluk chtěl taky prožít. Tehdy jsem četl knížky Jacka Londona, ve kterých psal o zlaté horečce na Aljašce. Sehnal jsem si tedy za sebe na celé léto náhradu a vydal se do mé vysněné Kanady.

Bylo vám tehdy osmadvacet let. Nebylo těžké změnit ze dne na den svůj životní styl?

Nebylo to tak úplně ze dne na den. Po třech měsících strávených v Kanadě jsem se vrátil do Německa a opět začal pracovat ve své kanceláři. Jenže jsem si začal uvědomovat, že mě to nebaví tak jako před tím. Byl jsem vlastně otrokem svého vlastního byznysu. Říkal jsem si, že takhle žít dál už nechci. Všechno jsem prodal. Zavřel jsem kancelář a vydal se do Kanady. Byla to moje druhá emigrace.

Pouhý výčet vašich často velmi dobrodružných expedic by vydal na celý článek. Obzvláště extrémní mi přijde jedna z prvních z nich, když  jste během pěti let od východu na západ na gumových člunech přepluli celou Severní Ameriku. Jak na ni vzpomínáte?

Pravdou je, že během této expedice jsem prožíval asi nejdramatičtější okamžiky mého života. Kontinent jsme přepluli po řekách a jezerech. V závěru, když  jsme se dostali na Aljašku, jsme si z člunů udělali plachetnici a s ní později na řece zamrzli. V krutých mrazech jsme se zasekli v úplné divočině. Měli jsme sice základní potraviny, ale jinak jsme lovili a žili z toho, co příroda dala. Nakonec jsme jeden ze člunů z ledu vyprostili, použili ho jako sáně, zapřáhli psa a vyrazili do nejbližší indiánské vesnice.

Při této cestě jste na opuštěném místě v horách postavili srub, kam se neustále vracíte…

Abychom se přes Mackenzie hory na člunech mohli dostat, museli jsme přezimovat u jezera Clark v Kanadě. Čekali jsme tam na jaro, kdy řeky, které tečou z hor, budou mít dostatek vody, abychom je překonali. Právě tam jsme dvě stě kilometrů od nejbližší civilizace postavili srub. V něm jsem strávil celou zimu. Jelikož jsem si to tam zamiloval, tak jsem se k jezeru i v dalších letech neustále vracel. Nyní je to snad moje nejoblíbenější místo na světě.

Právě zde jste se, jak říkáte, stal spisovatelem z dlouhé chvíle. Můžete to vysvětlit?

Na expedici napříč Kanadou a Aljaškou nás bylo celkem pět. Kromě mě ještě mí dva kamarádi se svými přítelkyněmi. Jednu z nich rozbolel zub, který bylo třeba vytrhnout. Pomocí vysílačky jsem sehnal pilota, který se svým letadlem přistál na zamrzlém jezeře. Když spolu odletěli, kamarádova přítelkyně se  dlouho nevracela. Nakonec se ukázalo, že se do pilota zamilovala a k nám do divočiny už nechtěla zpátky. Mezitím se rozhádal i druhý pár a všichni odletěli, s tím, že se na jaře zase vrátí. Takže jsem ve srubu nakonec zůstal úplně sám. Abych se z té samoty nezbláznil, začal jsem psát knihu o tom, co jsme dosud prožili. Šlo mě to od ruky, psaní mě bavilo a zůstalo mi to až doposud.

Jak jste pro ni hledal nakladatele?

Žádného jsem nehledal, on si našel mě. Po jedné diashow v Německu za mnou dorazil pán z jednoho známého nakladatelství, který říkal, že by nebylo špatné sepsat to, o čem jsem mluvil. Na to jsem mu ukázal rukopis. Během dvou měsíců byla knížka vydaná. Její náklad byl rychle rozebraný a tak následovaly další a další vydání. Nyní už mám na kontě celkem osmnáct knih. Ta poslední se jmenuje „V kanadské divočině“, je právě o životě ve srubu, kde jsem svoji první knihu napsal. Jelikož se jedná vyloženě o moji srdeční záležitost, tak na její obálce je fotografie, jak se dívám z otvoru ve tvaru srdce. Každý hned pochopí, že to musí být ze srdíčka kadibudky.

Ve srubu v kanadské divočině vás zastihl i rok 1989. Chtěl jste se hned vrátit do své vlasti?

Ano, ale musel jsem chvíli počkat na to, až jezero dostatečně zamrzne, aby na něm mohlo přistát letadlo na lyžích. Když jsem se v lednu devadesátého vrátil, byl to pro mě šok. Za tu dobu, co jsem ve vlasti nebyl, jsem si republiku zidealizoval. V Praze bylo všechno šedivé, omšelé a padl na mě z toho hrozný smutek. Vypravil jsem se tedy do Orlických hor, odkud pocházím a kde je krásná příroda. Ta byla taková, jakou jsem si ji pamatoval, takže tam jsem se tam cítil dobře.

V Orlických horách jste potkal i svoji budoucí manželku. Jak k tomu došlo?

Můj otec v nich po válce vybudoval školu v přírodě. A na ni stále jezdily děti. Když jsem se tam, po víc než dvaceti letech vrátil, probíhal na ní právě lyžařský výcvik. Na sjezdovce jsem sledoval jednu paní učitelku tělocviku i s celou třídou. Líbila se mi, byla štíhlá, vysoká a krásně lyžovala. Pozval jsem ji do naší chalupy na kávu. Tehdy jsem už měl naplánované, že si s kamarádem půjčíme Tatru z Kopřivnice a vyrazíme na půl roku na Bajkal. Tohle všechno jsem ji povídal. Tak, to bych teda chtěla taky zažít, reagovala na to bezprostředně. Nebyl to problém, protože Tatra má tři sedadla, takže mohla jet s námi. Říkal jsem, že bude jen dobře, pokud s námi bude někdo, kdo by vařil. Slíbila, že o tom bude přemýšlet. Další den přišla s tím, že dala ve škole výpověď a i se čtyřletým synem Jakubem z předchozího manželství s námi pojede do Ruska. Tam to mezi námi fungovalo perfektně. Když jsme se vrátili, říkal jsem si, že když to tak dobře šlo v Rusku, musí to jít i v  Kanadě nebo kdekoliv jinde na světě. A tak jsme se vzali.

Od té doby jste už všechny cesty podnikal s rodinou, která se rozrostla o vaši dceru Veroniku…

Ta s námi začala jezdit od svých tří let. Její první cesta byla, když se s námi vydala americkým Západem z Mexika do Kanady. Šli jsme pěšky nebo jeli na koních. Trvalo nám to celkem dva roky. Myslím, že je z toho patrné, že když jsou lidi schopni se domluvit, může vyrazit celá rodina i s malým dítětem. A nemusí se jednat pouze o dovolené, ale o opravdu dlouhé cesty.

Jak si na své expedice vyděláváte?

Postupem času se ze mě stal profesionální cestovatel a fotograf. Jedna moje cesta financuje tu další. Peníze získávám z knížek vydávaných ve vlastním nakladatelství. Na začátku jsem musel dát dohromady finance na to, abych knížky vydal. Zisk z jejich prodeje a ze vstupného z diashow stačí na to, abychom i s rodinou mohli vyrazit na další expedici.

Diashow, při kterých komentujete své fotografie na diapozitivech, jsou velmi oblíbené. Jak jste tento princip objevil?

V roce 1978 jsem se na pár měsíců vrátil do Německa z cesty po Tichomoří. Diapozitivy jsem ukazoval známým ve Freiburgu. Přišlo jim to zajímavé a navrhli mi, že seženou sál na univerzitě, kde je budu moci ukázat publiku. Sál měl kapacitu tisíc lidí a nemusel jsem platit žádný nájem. Bylo mi slíbeno, že co vyberu, to mi půjde do kapsy. Vstupné bylo pět marek. Po městě jsem rozvěsil asi třicet plakátů, kde nebyl ani žádný obrázek. Koupil jsem si klubíčko s tisíci vstupenkami. A stalo se něco, co jsem absolutně nečekal. Všechny ty vstupenky jsem prodal! Byl jsem z toho úplně hotový. Najednou jsem měl hromadu peněz a mohl hned vyrazit na další cestu.

Neměl jste při svém prvním vystoupení trému?

To víte, že měl. Před publikem jsem nikdy nevystupoval, sál plný lidí a já nemohl trémou ani otevřít pusu. Byl jsem z toho úplně paf. Jenže když se zhaslo, tak jsem najednou neviděl těch tisíc párů očí, ale jenom moje obrázky. A bylo to, jako když jsem mluvil pro pár známých. Takže ze mě tréma úplně spadla. Potlesk po představení nebral konce.

Co je nejdůležitější pro cestování?

Nejdůležitější je vydat se na cestu s parťákem, kterého dobře znáte. Pokud se vydáte s neznámým člověkem, tak to může skončit katastrofou. Začínal jsem cestovat se svým kamarádem Čestmírem Šebestou. Znali jsme se od základní školy, kdy jsme spolu byli společně na táboře. Dlouho jsme se pak neviděli, až jsme se po letech čistě náhodou sešli u jednoho kamaráda v Německu. Společně jsme vyrazili do Kanady. Expedici jsme skončili v třiaaosmdesátém a pak jsme se rozešli. Měl mi totiž za zlé, že se s ním kvůli této výpravě rozešla přítelkyně. Opustila ho kvůli pilotovi, jak jsem o tom už mluvil. Co jsem se oženil, tak cestuji s celou rodinou. S ní jsem na cestách nikdy problémy neměl, žádná ponorková nemoc nás zatím nepotkala.

Nyní uvádíte diashow, která zachycuje putování po Novém Zélandu…

Na Zélandu jsme strávili tři měsíce. Zemi ukazuji tak, jak ji málokdo zná. Byli jsme u protinožců totiž v zimě, kdy tam skoro žádní turisti nejezdí. Tu samou cestu jsem už prezentoval jako diashow před pěti lety. Lidi z měst, kam jsem s ní zatím nezavítal, projevili zájem, abych s ní přijel i k nim. Ze začátku jsem nechtěl. Jenže mě to přesto vrtalo hlavou, a tak jsem se znovu probral archivem a vybral z něj diapozitivy, které jsem zatím nikde neukazoval. Díky nim jsem dostal spoustu nových nápadů na texty a tak vznikl Nový Zéland v novém kabátě, jak nové verzi mé diashow říkám. Je to stejná cesta, ale program je oproti tomu předchozímu jiný a myslím, že i mnohem lepší.

Chystáte se už nyní zase někam vyrazit?

Naše nové cestování už běží. Osobně mám radši severské země, ale manželka chtěla do tepla. Takže jsme zatím navštívili Mauritius a Seychely. Chystáme se na Reunion a celou řadu dalších zajímavých ostrovů v Indickém oceánu.

Nechcete se už konečně usadit?

Pravdou je, že jsem se s rodinou po letech vrátil do České republiky. Mezi Orlickými horami a Krkonošemi jsou Jestřebí hory. Bydlíme tam nedaleko městečka Rtyně, odkud pocházejí rodiče mé manželky. Do toho místa jsem se úplně zamiloval. Byli jsme tam poprvé na jaře, stáli na louce s rozkvetlými pampeliškami, v pozadí zasněžené Krkonoše a rozhodli jsme se, že právě tady si chceme postavit dům. Odtud plánujeme všechny naše další cesty. Na světě je totiž ještě spousta míst, které bych s rodinou rád navštívil.