Nový Zéland ukázková kapitola

Nový Zéland – rozhovor
Rozhovor vedl Petr Mareček

V době všemožných dokonalých technologií včetně 3D, kdy lze s kamerou nahlédnout živému žralokovi skoro až do jater, působí jako anachronismus. Sympatický vousáč promítá diapozitivy na velkoplošné plátno a jen k nim vypráví. Cestovatel a fotograf Leoš Šimánek má však všude vyprodáno a musí přidávat další a další představení. „Neumím si to vysvětlit, je to záhadný fenomén. Lidí mi říkají, že mě znají, že ukazuju kvalitu a mám zajímavé příhody. Vím, že jsme v digitálním věku, ale držím se jistoty – diapozitivů. Ty mi nic nenahradí,“ říká Šimánek, který se opět s panoramatickým plátnem a sedmi projektory vydává na turné po republice.

Začal tradičně v jeho rodné Chocni, kde uvedl nově sestavenou diashow Nový Zéland – Zimní putování po ostrovech přírodních superlativů, které projel s rodinou – manželkou, synem a dcerou. Celorepublikové turné ukončí derniérou 2. prosince v Mladé Boleslavi.

„Stihnout promítání v jednašedesáti městech za jeden rok bylo velmi náročné. Řekl jsem si, že se už nebudu tak honit a rozdělím turné na  dva, začal jsem vloni na východě Čech a na Moravě a letos projedu západní polovinou republiky včetně Prahy. A proč jsem se k zemi dlouhého bílého mráčku – jak říkají Zélandu Maorové – vrátil? Původní verzi diashow jsem totiž ukazoval jen v pětadvaceti městech a moji čtenáři i diváci mě bombardovali otázkami, jestli bych s ní nemohl přijet i k nim,“ vysvětluje choceňský rodák, který už ukázal Tichomoří, Rusko, Kanadu, americký západ, Havaj či pobřeží
Pacifiku.

Program upravil a rozšířil. „Na své si přijdou i ti, kteří diashow už před lety viděli. K novým diapozitivům mám samozřejmě i další zážitky. Říkám tomu Nový Zéland v  novém kabátě,“ vysvětluje cestovatel. Dodnes rád vzpomíná na přírodní „kulisy Pána prstenů“ ze slavné oscarové trilogie i zachumelenou horu Mitre Peak, již literát Rudyard Kipling nazval osmým divem světa.

A tak cestovatelovi příznivci znovu uvidí novozélandskou zimu, v níž na severu země kvetou růže, ibišky a kamélie i projížďku Šimánkových na koních po pobřeží. Pak z brašny u sedla vytáhl kovboj – kamarád správně odleželou svíčkovou. Ovšem nečekejme, že se ošlehaný dobrodruh usadil a divočinu vyměnil za rodinnou dovolenou. Vzdoroval rozmarům přírody, i když už se tentokráte nemusel s medvědem přetahovat o batoh s menáží.

Šimánkovi obdivovali kauri – damaroně jižní, dva tisíce let staré stromy s obvodem kmene šestnáct metrů, a s ruksaky putovali po deštěm zničené stezce na poloostrově Coromandel. Z tábořiště je za pět minut dvanáct vyhnala mořská bouře, klid jim dala až klenba skalní „katedrály“ v zátoce Cathedral Cove. Dále je  na severu čekalo jezero Rotorua a tamní gejzíry chrlící páry do ohromné výšky. Okolí je žluté, vařící voda zelená.

I v nedotčené přírodě musí pomoci lidská ruka. Gejzír Lady Knox, pojmenovaný podle dcery guvernéra, která jej podle pověstí v roce 1904 „probudila“, stříká jen tehdy, nasype-li do něj zřízenec dvě kila nastrouhaného mýdla. Rodina se pustila na kanoích ledovými peřejemi řeky Whanganui a na lyžích sjela Mount Ruapehu, nejvyšší sopku v zemi. Pak podél pobřeží narazili na lachtany – jedni byli agresivní, druzí letargičtí – na kulové balvany z mořského dna i na „lívancové skály“, vápencové útvary Pancake Rocks. Také zamířili k nejvyšším horám Mount Tasman a Mount Cook. „V létě je cesta k úpatí Mount Cook obyčejný jednodenní výlet, v zimě je to horší. Zase nás vypeklo počasí, neviděli jsme na krok, seděli jsme ve vánici a čekali, nemohli jsme dělat vůbec nic, neměli jsme spacáky ani stan. Z výletu se stala dramatická záležitost a boj o život. Naštěstí jsem si vzpomněl, že dva kilometry od nás je horolezecká chata. Tam jsme to přežili,“ vypráví Šimánek.

Zůstává věrný fotoaparátu. „Kdysi jsme točili film v Kanadě, ale byl to můj první a poslední. Už bych to nedělal. Sjeli jsme brutální peřeje a kameraman mi řekl, že to chce do filmu. Tak jsme čluny vytáhli po břehu, on se postavil s kamerou a my mu museli zahrát. Zdržovalo mě to a rozčilovalo. Není nad foťák, který mám pořád u sebe, filmů musím mít jak lovec nábojů. Dokonce se mi stalo, že mi po představení, které uvádím se sedmi projektory, jedna paní říkala: Prosím vás, co to bylo? Byly to obrázky, nebo se to hýbalo? Pokusil jsem se jí moji neobvyklou projekční techniku vysvětlit a myslím si, že pochopila. To  množství projektorů vnáší totiž pohyb do statických obrázků,“ přiznává cestovatel.

Už má v hlavě nový program, začal s ním už loni před Vánoci, když vyrazil na Mauritius a Seychely. Postupně tedy projede ostrovy Indického oceánu. „Zatím máme ještě čas,“ dodává.