Nový Zéland ukázková kapitola

Online rozhovor pro Pardubický deník
Redakce Pardubického deníku 12. listopadu 2013

Jsou země, které ještě Leoš Šimánek nenavštívil? Kolik kilometrů Leoš Šimánek nacestoval? Kde se mu líbilo nejvíce?

Kterými umíte mluvit jazyky?

Můj táta mi vždycky říkal: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“ V mém mládí jsem se musel učit ruštinu, tu jsem tehdy však nenáviděl, ale která se mi potom úžasně hodila, když jsme vyrazili napříč Ruskem na Bajkal. Po mém odchodu z republiky v 68 jsem zakotvil na několik let v Německu, kde stát zaplatil emigrantům jazykový kurz a získal tak spoustu kvalifikovaných pracovních sil. Němčinu ovládám opravdu velmi dobře. Na mých cestách jsem s sebou sice vozil anglicko – český slovníček, ale skoro nikdy jsem jej nepoužil. Angličtina mi spadla doslova z nebe. Na dvouleté cestě Jižní Amerikou jsem si osvojil španělštinu a tím pádem se velmi dobře domluvím i v Itálii, kam jezdíme občas lyžovat do Dolomit. Ta nejneobvyklejší domluva byla s domorodci v  Západní Nové Guinei, se kterými jsem mluvil „rukama nohama“ a také to šlo.

Leoši, prosím Vás, otázka na tělo: když jste poprvé viděl budoucí manželku Lenku, když jste vybíral lidi na cestu po ještě tehdejším Sovětském svazu, kterou jste absolvoval s náklaďákem tatra, věřil jste, že to zvládne a kdy se  stalo, že jste se dali spolu dohromady, zda to bylo již při cestě nebo až po ní? Věděl jste již tehdy, že to bude žena také do nepohody?

Asi Lenku dobře znáte. Poznal jsem jí v Orlických horách v lednu 1990, kdy jsem se po 22 letech mohl konečně vrátit zpátky do republiky a hned vyrazil na chalupu po rodičích. Lenka byla tehdy učitelkou tělocviku a  pozoroval jsem ji jak učí své žáky na svahu lyžovat. Pěkná, štíhlá a na první pohled bylo vidět, že je velmi sportovně založená. To mě vedlo k tomu, abych se jí zeptal, zdali by se s námi nechtěla vydat na plánovanou expedici napříč Ruskem na Bajkal. Slovo dalo slovo a vyrazili jsme společně i s jejím čtyřletým synem z prvního manželství. Po návratu jsem si říkal, když to dobře fungovalo v Rusku, musí to fungovat všude na světě. Vzali jsme se a vyženil jsem Jakuba – ušetřil jsem si tak plínky a dětské vřískání a měl jsem i kluka do nepohody.

Dobrý den, která ze zemí, co jste procestoval, byla nejhezčí? A kterou byste naopak pro individuální turistiku nedoporučil?

Moje srdeční záležitostí je kanadský a aljašský Sever. Rád vzpomínám na ostrovy v Tichomoří a Nový Zéland. Již se těším, kdy se konečně vydáme na koních napříč Patagonií. Nejhorší zážitky mám z Kolumbie, kde mi chtěli bandité sebrat ruksak, který jsem naštěstí ubránil. Bylo to v jednom z velkých měst, kde  jsem k večeru hledal levné ubytování v části ne zrovna bezpečné. Z ničeho nic se přede mnou objevili hoši s vystřelovacími noži a chtěli můj ruksak. Měli smůlu. Po jeho straně jsme měl mačetu, kterou jsem potřeboval třeba na štípání dřeva. Jedním pohybem jsem ji vytáhl, přejel levým palcem po ostří až to  zazvonilo a řekl jsem: „Zastrčte si ty své srandičky, protože s tím, co mám v ruce, umím velice dobře zacházet…“

Zdravím Vás pane Šimánek. Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? Děkuji

Vaření je můj koníček. Díky tomu, že jsem se mámě díval pod pokličky jsem se „provařil“ Jižním Pacifikem, kde jsem plul na jachtách mořeplavců. U nich jsem sklidil nesmírné nadšení s naší svíčkovou s houskovými knedlíky a žasnul jsem, když si na zbylé knedlíky ráno mazali máslo s marmeládou (a musím říct, že mi to  samotnému taky velmi chutnalo). Právě vymýšlím předvánoční sváteční večeři pro očekávanou návštěvu u nás ve Rtyni v Podkrkonoší. Rozhodl jsem se upéct jehněčí kýtu se zeleninovou směsí ratatouille a jako přílohu lyonské brambory s kysanou smetanou. Jsem zvědavý, jestli si to naši přátelé tady přečtou abych neprozradil překvapení.

Na naší expedici na pobřeží Aljašky jsme si pochutnávali na nejlepších druzích lososů a krabů. Ryby jsme připravovali na nejrůznější způsoby &ndahs; vítězil lososí guláš a krabi na kari s rýží.

Kdybyste si mohl vybrat, ve které historické době byste chtěl žít?

Z líčení mého otce jsem v mládí toužil žít jako on v demokratickém Československu první republiky.

Dobrý den, zajímalo by mě, zda máte auto. Můžu se zeptat jaké? A jste dobrý řidič?

Nejenom já, ale i manželka umí dobře jezdit. S naší dodávkou vyrážíme na diashow turné po republice, bez auta bych se určitě nemohl obejít. Zároveň v něm s manželkou na turné nocujeme a hlídáme promítací aparaturu. Stalo se již několikrát, že se nám do auta v noci někdo chtěl dostat a hrozně se divil, jak je perfektně hlídané. Například v Ústí nad Labem – hrozná rána, rozbilo se okénko u spolujezdce, objevila se tmavá ruka a šmátrala po mém mobilním telefonu. Zcela náhodou jsem měl po ruce dlouhé kancelářské nůžky na stříhání samolepek na plakáty. Dostal jimi "ťafku" přes prsty. Určitě se šíleně vyděsil a prchal.

Dobrý den pane Šimánku, zajímalo by mě, zda se Vám při vašich cestách přihodila nějaká situace, kdy  jste se opravdu bál o život?

Online rozhovory dělám postupně ve všech krajských redakcích Deníku po celé republice a nikde nechyběla tato otázka. O život mi na mých cestách šlo několikrát i když jsem nikdy nevyhledával nebezpečné situace. Na Aljašce jsme se dostali dvakrát do velmi prekérní situace. Jednou nás napadl medvěd grizzly, podruhé jsme se uvízli v zajetí ledových ker před ledovcem Columbia. Těžko říci, kdy jsem měl větší strach.

Samozřejmě obě tyto situace popisuji také v mém nejnovější diashow Aljaška: Pobřeží Pacifiku – na  člunech panenskou přírodou Severní Ameriky. A už se těším, až se rozzuřený medvěd objeví v plné velikosti, těsně předtím než na nás zaútočil, na mém velkém plátně v hradeckém Aldisu. Spoušť jsem tehdy zmáčkl spíše strachem než úmyslně.

A poslední: obdivuji vůbec, že jste odešel z republiky. Myslíte si, že už tehdy ve Vás byla chuť objevovat krásy světa dobrodružněji a jinak než když jedou „normální“ účastníci zájezdu třeba k moři nebo do Egypta za pyramidami a pak říkají, co všechno viděli a přitom viděli minimum? Mám na mysli ty pro mne nepředstavitelné vzdálenosti, které jste urazil. Děkuji, hodně zdraví a štěstí celé Vaší rodině.

Všechno co píšete je naprostá pravda. Již v mém útlém mládí jsem toužil poznat daleké kraje, snil jsem o kanadském a aljašském Severu, toužil zažít dobrodružství, která popisuje ve svých románech můj oblíbený autor Jack London. Kdyby v šedesátém osmém nepřepadli naši republiku Rusové, asi by to tak bylo až do konce mého života. Je to paradox, ale díky jim jsem se stal cestovatelem, následně spisovatelem a kromě Afriky, kde jsem sice viděl vámi zmíněné pyramidy (ty by měl vidět každý), procestoval celý svět.

Jak zpracováváte na svých cestách odpadky, když je zejména divočina Aljašky chráněná?

Již v mém útlém mládí jsem putoval s mým tátou po českých i slovenských horách a nikdy po nás nezůstala nejmenší známka, že jsme někde tábořili. I ohniště jsme zlikvidovali beze stop. A přesně tak se chovám pořád kdekoliv na světě. Na Aljašce jsme často narazili na přírodu lidskou rukou nedotčenou a po nás nenajde nikdo jedinou stopu. Veškeré odpadky jsme spálili navíc toho moc nebylo, protože jsme měli jen základní potraviny a živili se lovem a rybolovem.

Dobrý den, Leoši, otázek je spousta, ale jsem si jist, že na mnoho stejných jste již odpovídal, tak to  zkusím jinak: Obdivuji, že jste obě malé děti vzali skoro hned do divočiny. Jak jste je učili chovat se v přírodě a co si myslíte, že si z toho odnesli do současného života?

Naše děti jsou doslova odkojené cestováním a divočinou. Syn Jakub s námi byl poprvé ve čtyřech letech, kdy jsme vyrazili napříč Ruskem na Bajkal a dcera Veronika začala s námi již o rok dřív na koňské stezce od mexické hranice po kanadskou. Zezačátku jsem ji musel ještě hodně nosit v krosně na zádech, ale ke konci našeho dlouhého putování (4250 kilometrů) ušla za den často i pět mílí (5 × 1,6 kilometrů).

Stejně jako mě tatínek, oblíbený učitel z mé rodné Chocně, mě vštípil lásku k přírodě a naučil mě základy horolezectví a vodáckého sportu, tak totéž dělám já. Obě naše děti získaly široký obzor, na cestách se  naučily řeči, což jim nyní usnadňuje život. Jak syn tak dcera mluví perfektně německy a anglicky.

Nyní uvádím po celé republice naši exedici, která nemá obdoby. Na nafukovacích člunech jsme obepluli západní břehy Kanady a Aljašky. Diashow dokumentuje poslední část této expedice – pacifické pobřeží Aljašky, při které naše dcera byla už šestiletá, již velmi samostatná a často jsem se divil, s jakými přišla nápady. Například to, jak chytala lososy na vlastnoručně vyrobenou udici viděli již diváci na  Pardubicku a nyní se chystám na Hradecko. Závěr turné bude v hradeckém Aldisu 30. 11. od 15:00 a  od 19:00 hodin s dernirérou 1. 12. od 16:00 hodin. Diashow uvádím celkem v 64 městech v republice a jedině v tomto ohromném sále mohu použít své největší plátno 15 metrů široké, kde moje obrázky nabývají neobvyklých dimenzí.