Nový Zéland ukázková kapitola

Nebýt srpna 1968, Šimánek by místo dobrodruha byl „ouřadou“
Autor článku: Petr Mareček

RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ Leoš Šimánek, rodák z Chocně, který žije ve Rtyni v Podkrkonoší, má na své pomyslné vizitce: cestovatel, dobrodruh, spisovatel a fotograf. Kdo z početného publika, které pravidelně vyprodává jeho velkoformátové diashow tu z Ruska, tu z Austrálie nebo Aljašky, však tuší, že mu vypráví a promítá bývalý vedoucí stavebního úřadu v Plané u Mariánských Lázní?

„Kdyby v osmašedesátém bratrská armáda nevtrhla do tehdejšího Československa, nikdy bych republiku neopustil. Dál bych vystavoval stavební povolení na úřadě a těžko bych se jako zasloužilý ouřada po víc než dvaceti letech, když se konečně otevřely hranice, vydal do světa,“ říká Leoš Šimánek. Vypráví o tom až teď v nové knize Cestování je můj život s podtitulem Na plachetnicích Tichomořím a na člunech divočinou severní Kanady. Není to typická šimánkovská publikace plná fotografií, ale próza, byť barevné snímky v ní samozřejmě nechybí.

„Autobiografii jsem vůbec neměl v plánu, tu má člověk psát až na konci života. Ocitli jsme se však letos v únoru na chalupě u bratra v Orlických horách, na běžky to nebylo, počasí se zkazilo, chata zapadla sněhem, tak jsme nemohli dělat nic než sedět u krbu a pít svařené víno,“ vypráví cestovatel.

S bratrem si povídal o dětství, vyprávěl o emigraci i o první tichomořské pouti. „Když jsme se  loučili, brácha mi řekl, že všechno, co jsme napovídali, bych mohl sepsat. Tak proč ne. Honem jsem si udělal poznámky, abych nezapomněl, a po Velikonocích jsme se vydali do rakouských Alp, kde  jsem knihu napsal,“ říká cestovatel.

Začíná školou v přírodě, kterou ve čtyřicátém šestém na hřebeni Orlických hor v opuštěných chalupách po Němcích založil jeho táta, kantor z choceňské měšťanky. Tam se ten samý rok Leoš Šimánek na  Velký pátek o Velikonocích málem narodil. Vypráví o vodáckém mládí na Vranově, o táborech v horách i o odchodu z republiky a začátcích v Německu. A proč emigroval? „Řekl jsem si, že takovou degradaci si nenechám líbit,“ vypráví. Když do republiky 21. srpna 1968 vtrhli Rusové, byl šéfem stavebního úřadu v Plané. „S kamarády jsme strhávali cedule, jako první šel dolů nápis ulice Československo-sovětského přátelství. Na tanky jsme vápnem psali: Táhněte domů! Nechceme vás tady! Lidi nám fandili, ale potom se všechno obrátilo. Nikdo nám nefandil a ti, co byli ticho, začali brojit,“ vzpomíná Šimánek. Posléze si ho pozval předseda okresního národního výboru a oznámil mu, aby do konce roku předal kancelář. „Že se mám připravit na to, že budu s krumpáčem a lopatou kopat příkopy,“ říká cestovatel.

Naštěstí měl v Německu přítele. „S ním jsem měl směnný obchod, já mu posílal českou klasiku, oni mně zahraniční jazzové desky. Jak mě vyhodili, padělal jsem si v pasu výjezdní doložku a na německém konzulátu zažádal o vízum. S první ženou jsme se pak rychle spakovali, každý v ruce kufr a byli jsme pryč. Prý si v republice lámali hlavu, jak jsem se dostal ven,“ dodává. Těžké začátky v Německu popisuje v knize. „Nepsal jsem ji jako své vyprávění, ale jsou to dialogy. Manželka a bratr se  švagrovou se mě ptají a já jim odpovídám. Dokonce jsme se domluvili, že na jaře se zase sejdeme a  já budu vyprávět dál. Třeba o tom, jak jsem stavěl srub v Kanadě,“ slibuje populární cestovatel, který brzy přiveze do kraje nově zpracovanou panoramatickou diashow Aljaška – Pobřeží Pacifiku: Na člunech panenskou přírodou Severní Ameriky.